Jdi na obsah Jdi na menu
 


ZOMBIE:

 

 

Kdo viděl pár zombie filmů asi mi dá za pravdu, že jsou si celkem podobné jako vejce vejci. Základní premisou je, že se někde objeví nákaza, prvních pár minut se popisuje celkový chaos a nakonec se vyprofiluje skupinka hrdinů, která se rozhodne opustit zasaženou oblast a dostat se někam do bezpečí. Toto je základ 99,99% tohoto subžánru. Pak už jen záleží na financích producentů, jak si s tématem poradí.

Ultralevné filmy, kde není dostatek peněz na masky, exteriéry a nákup lepších herců, to většinou řeší pohybem ve stísněných prostorách, kde můžou nedostatek efektů nahradit ponurou, setmělou atmosférou pustých a členitých chodeb. Tam mohou rozehrát svojí lekací hru, kdy nebezpečí může čekat za každým rohem a ve tmě není vidět nedokonalost gore efektů a masek. Ti s větší invencí vsadí na humor a krvavý vodopád občas prostřídají stejně krvavým, brutálním humorem. Protože tyto ultralevné filmy jsou stejně určené jen pro zaryté fanoušky žánru, určité nedostatky se jim promíjejí. Koneckonců jde o zábavu a té si tu znalec užije až až.

Další kategorií je béčková produkce, kde tvůrci počítají, že film jim nějaké peníze přinese zpátky. V této kategorii nás oblaží obsazením herců typu "toho jsem už někde viděl" a několika dívkami lepých tvarů, které se do partičky dostanou někdy během cesty do práce, kam bůhví proč chodí zásadně v přiléhavých minišatečkách. Ovšem může se i stát, že hlavní partička nejsou náhodně sesbíraní kolemjdoucí, které katastrofa zatím minula, ale skupina tvrdých profesionálů v maskáčích a s výzbrojí, co by jim záviděla i URNA. Ale ať již jde o profesionály nebo amatéry, jedno je vždy stejné. Složení party. Hrdina, hrdinka, roztomilý nemotora, ta vyvinutá co ukáže prsa, krysa a maso pro zombie. Naštěstí je už dost peněz na relativně slušné efekty a díky tomu, že film půjde rovnou na video nechybí ani krev, sex a občas politická nekorektnost. Prostě střední proud zombie zábavy.

Na vrcholku pomyslného žebříčku jsou pak velkoprodukce. Není jich mnoho ale horor je na vzestupu a každý dolar vložený se několikanásobně vrátí. V těchto případech se divák rozhodně může těšit na vizuální hody. Každý dolar je na filmu vidět. Je to skvělá zábava a jen málokoho napadne, že vlastně vidí pořád totéž, jen v jiném, lepším a dražším obalu.

Doufám, že jsem názorně vysvětlil, že zombie filmy všech finančních kategorií jsou v podstatě pořád stejným příběhem, který si někdy navlékne koženou bundu, někdy uniformu a čas od času se blýskne přepychovým smokingem. Koneckonců diváci asi nic jiného nechtějí?

Naštěstí tohle neplatí vždycky. I když člověk tenhle žánr miluje, občas se neubrání povzdechnutí, že by to chtělo aspoň malou změnu.

A je tu kupodivu pár tvůrců, kteří i v takhle zatuchlém rybníku dokáží vypěstovat dravou štiku a nám nespokojeným předhodí vydatnou rybí lahůdku. Dneska možná už tyhle filmy nevypadají tak přelomově, ale je třeba si uvědomit dobu jejich vzniku. A hlavně to, že novátorství v nich obsažené bylo později důkladně přežvýkáno desítkami napodobovatelů a plagiátorů. Takže se paradoxně může stát, že rozmazlený divák jenom zývá a říká si, že tohle viděl už mockrát. No to je cena za průkopnictví.

Ale nikdo už jim prvenství nevezme. A tak můžeme poděkovat Victoru Halperinovi že v roce 1932 natočil White Zambie, kde zombíci ještě maso neradi. Jesus Franco ve svém opusu Christina, Princesse de Erotisme (1973) poprvé předznamenal záplavu obnažených prsou v budoucích béčkových filmech. A milovníci gore efektů vědí, že bez Fulciho a jeho Zombi 2 (1979) by možná dodnes kamera cudně uhýbala před gejzíry krve a vyrvanými vnitřnostmi. Podceňovaný velikán Dan O Bannon a jeho Return Of Living Dead (1985) má na triku hned tři prvenství: skloubil horor s hláškující komedií a dal zombíkům rychlost a rozum (zamávejte Snyderovi, a Boylemu). O přínosu Petera Jacksona a jeho Braindead (1992) nepochybuje už žádný přívrženec splatterpunku.

Ale zatímco každý z těchto velikánů se zapsal jedním výrazným dílem do zlaté knihy Zambie hororů, je tu někdo, jehož přínos se neomezuje jen na jedno dílo, ale prorůstá žánrem už téměř 30 let. Ano a modří už vědí.

George A. Romero. Už jen za Night Of The Living Dead (1968) by zasloužil desetimetrovou bronzovou sochu před každým lepším kinem. Film, který nastartoval celý žánr a bez kterého bych teď neměl o čem psát. Neskutečně atmosférický černobílý film, kde se dá napětí krájet a který definoval hranice žánru. Ale kupodivu to nejsou jenom Zombie, které dělají film tak výjimečný. Už zde se totiž ukázala hlavní síla jeho filmů, která se projevila i v dalších dílech tetralogie. Přestože je film zaplavený nemrtvými, kteří mají hodně velký hlad, hlavní nebezpečí nečíhá venku, ale vevnitř. Romero nám mistrovsky ukazuje, že i když celý svět je proti nám, největším nebezpečím jsou zase jen lidé. Kdo některý z jeho filmů viděl, bude určitě souhlasit, že kdyby se lidé dokázali domluvit vlastně by jim žádné nebezpečí nehrozilo. Na pozadí krvežíznivých (masohladových) nemrtvých rozehrává Romero mezilidské drama, za které by se nemusel stydět leckterý artový snímek.

V roce 1978 pak na plátna vstoupil druhý díl eposu Dawn Of The Dead. A opět jsou to hlavně mezilidské vztahy od kterých hrozí největší nebezpečí. Co si myslet o jednání bandy motorkářů pod vedením vynikajícího Sabinino jen tak pro legraci zničí bezpečné útočiště hlavních hrdinů? Ovšem v tomto díle se už naplno objevují další prvky typické pro Romerovu tvorbu. Je to především společenská kritika, která vyjadřuje autorovo znechucení soudobou společností a pak humor. Ovšem není to hláškující úchylnost jak ji představil O Bannon ani krvavá bžunda Braindedu. Romerův humor je jemnější, satiričtější a pracuje spíše s obrazem a zvukem než slovy. Nezapomenutelná je rozhodně scéna s neodbytným hare krišňákem nebo skvěle hudebně pobarvené korzo zombíků po obchoďáku. Odmyslete si bledost a klátivé pohyby a máte před sebou běžný americký nákupní víkend.

Zde se přímo nabízí srovnání se Snyderovým remakem z roku 2004. Přestože mám nové Dawn Of The Dead rád a skvěle jsem se u něj bavil docela chápu Romerovo rozhořčení. Veškerá jemnost a rafinovanost je pryč. Tam kde Romero pracuje s náznaky a satirou, Snyder nabízí akci a brutalitu. Kdyby Snyder nazval svůj snímek jinak, byl by stejně dobrý a zábavný a nezůstal by hořký pocit, že producenti jen chtěli těžit ze známého názvu. To Savinino remake Night Of Living Dead (1990) se s předlohou vypořádal mnohem lépe a jen dotáhl některé motivy k dokonalosti. Snyder ponechal jen zombie a obchoďák a to mi na remake přijde docela málo. Kdyby svůj film nazval třeba Shopping Mall Of The Dead nic by se nezměnilo, Romero by mlčel a já bych filmu dal aspoň 90%. Ale takhle sorry. Jsem jen zvědavý jak dopadne remake Day Of The Dead, který se chystá na letošek. Ale je fakt, že tvorbu Steve Minera mám vcelku rád.

Day Of The Dead (1985) je pak dalším milníkem zombie žánru. Natočit zombie horor skoro (ale jen skoro) bez nemrtvých je docela odvaha. A přesto film funguje. Naplno se tu ukazuje, že Romerovi jde hlavně o mezilidská dramata a katastrofa okolo slouží jako katalyzátor. Sociálně kritické tóny hrají naplno a souboj mezi vědou a armádou je tak trochu nadřazený všemu ostatnímu. V mém žebříčku v tetralogii patří tomuto dílu spodní příčka právě za onu promarněnou šanci. Ovšem v něčem byl tento film přece jenom důležitý: vrátil zombie žánr zpátky do Hollywoodu. V letech minulých si žánr uzurpovali Italové a Španělé, kteří mu sice dodali gore a temnou atmosféru, ale kdo zná tuto část filmografie ví, že příběh dostával pěkně na frak. Je proto potěšující žánrový návrat tam, kde jsou přece jen kvalitnější scénáře a více peněz. Více peněz znamená více diváků a více diváků pak více filmů atd… atd…

Rok 2005 pak s filmem Land Of The Dead znamenal Romerův návrat k žánru. A dopadlo to skvěle. Vznikající filmařina, nečekaně hodně gore efektů, skvělí herci a prokreslené charaktery. Nechybí ani typická nadsázka a jemný humor. Kombinace hudby a obrazu je skvělá. Hned scéna z počátku filmu se zombie svatbou je vynikající. A scéna známá i z plakátů, když se zombie vynořují z vody byla velkolepá. Ale co mi udělalo největší radost byla ta základní změna. (Ne nejedná se o přemýšlející zombie. Na ty má patent už O Bannon v Návratu) Konečně totiž došlo ke změně základního schématu. Po letech první film kde nemusím od začátku sledovat vznik nemrtvých a trpět když postavy jako nechápou co se děje, všichni panikaří a televize vysílá varování než se navždy odmlčí. Romero nás šoupnul hezky do světa, kde lidé a nemrtví vedle sebe již nějaký čas žijí (jestli se to dá použít) a nikdo nikomu nic nemusí vysvětlovat a nikdo se pitomě nevyptává proč ta teta tatínka samou láskou papá. Doufám, že se objeví spousta napodobovatelů a epigonů a konečně si užijeme svět, kde se před zombiemi neutíká, ale kde se s nimi válčí o území a zdroje. První vlaštovkou je snad na letošek ohlášený film Zombie Wars.

A tak i když mě na LOTD zamrzelo pár scénáristických chybiček a jeden kardinální logický kiks (oběšenec se podle vnitřní logiky nemůže stát nemrtvým) považuji tento film za další mezník v zombie žánru. Tak jako byl každý předešlý díl.